"Cítil se zostuzen, a ne neprávem, tak si dal změnit jméno a požádal o švédské občanství. Seznámil se s nějakou moc a moc dobře vychovanou dívkou ze Stocksundu, oženil se, má dvě děti a dodnes žije šťastně ve vile na Lidingö. Měl stejně neotřesitelné alibi jako vor kapitána Cassela."

"Jako co?"

"Lodě jsou to jediné, o čem nic nevíš. Až se podíváš do těchhle desek, tak pochopíš, kam Stenström chodil na některé ze svých nápadů."

Kollberg se podíval na desky.

"Kristepane," řekl, "takovou ženskou jsem v životě neviděl. Kdo ,to fotografoval?"

"Člověk, který rád fotografoval, měl perfektní alibi a žádného renaulta. Ale na rozdíl od Stenströma ty fotky prodával, a to s nemalým ziskem."

Chvíli mlčeli. Nakonec řekl Kollberg:

"Co ale může tohle mít společného s tím, že Stenström a osm dalších lidí bylo o šestnáct let později zastřeleno v autobuse?"

"Vůbec nic," odpověděl Martin Beck. "A teď se tedy vrátíme k choromyslnému vrahovi, který chtěl upoutat pozornost a vyvolat senzaci."

"Proč se vůbec o ničem nezmínil..." začal Kollberg, ale nedořekl to.

"To je právě ono," pokračoval Martin Beck. "To všechno se teď vysvětlí, a docela přirozenou cestou. Stenström probíral nevyřešené případy. Protože byl ctižádostivý a navíc ještě pořád i trochu naivní, vybral si ten nejbeznadějnější případ, jaký vůbec mohl najít. Kdyby se mu podařilo vyřešit případ Tereza, dokázal by jako detektiv něco, co by bylo naprosto bez obdoby.